O překonání strachu láskou

Při práci v armádě jsem se naučila nevýslovně důležitou věc: jednání ze strachu dopadá špatně. Ať situace vypadá sebehůř, vždy je důležité nejprve se dobře naladit, zaměřit se na vytoužený cíl a pak teprve jednat.

Celý článek k poslechu ZDE.

Někdy jednám ze strachu, když jde o vztahy. Mívám obavy, že nejsem pro druhé dost dobrá, že můj hlas nemá dostatečně velkou váhu. Bojím se druhé "otravovat". Nerada volám bez ohlášení a přijít bez pozvání na návštěvu je pro mě nepředstavitelné. Jen horko těžko si umím druhým říct o to, co chci. Tím pádem jsem často zklamaná, že nedostávám, co chci. Překvapivé, že?

Jakmile však jde o druhé, jsem bojovnice, která za celou třídu poukáže na ponižování ze strany učitele, na bossing odpoví šéfové upřímným přáním všeho dobrého a odmítnutím nesmyslných příkazů, nebo vezme čtyřdenní dítě z nemocnice domů proti vůli doktorů.

S jednáním ze strachu se setkáváme asi všichni. Nemít myšlenky, pak bychom se báli jen toho, co bezprostředně ohrožuje náš život. Ovšem pod diktátem dramatu tvořeného domněnkami jednáme ze strachu častěji, než by bylo nutné. Ať už se jedná o drobnosti nebo velká rozhodnutí, společným jmenovatelem je nepříjemný pocit před i po nich. Máme chuť něco udělat, ale v hlavě nám lítá spousta myšlenek, proč to nejde, které při bližším prozkoumání nemají nic společného s realitou.

Naučila jsem se, že když mám špatný pocit, moje duše mi tak říká, že jednám v rozporu s ní. To také znamená v rozporu s mými cíli, s láskou, s životem. Pokud to nechám tak a budu dál jednat v rozporu se svou duší, jednak budu zažívat čím dál víc toho, co nechci, a jednak mi po nějaké době duše promítne svou nespokojenost do mého těla.

Chci se podělit o nedávnou zkušenost z nemocnice. Mám totiž radost z toho, jaký postoj se mi tehdy podařilo zaujmout a dovolím si jej považovat za potenciálně inspirující.

Porod Sáry proběhl ve čtvrtek, v neděli tedy máme odcházet domů. Na oddělení je mi však řečeno, ať s nedělí nepočítám, že nikdo nebude mít čas nás vyprovodit. Nemocnice na mě v tomto působí jako vězení. Není snadné prostě odejít, kdy se mi zlíbí. Ačkoli teď si uvědomuji, že i to je jen otázka zvyku. Tak třeba příště.

Opravdu hodně si přeji jít domů už v neděli, a tak se na to neustále někoho vyptávám. Nicméně v sobotu se stane věc, se kterou jsem nemohla počítat. Sára se mi na pokoji při kojení z ničeho nic dusí. Reaguji rychle a intuitivně, ale zatím jsem klidná. Dám si ji na hruď, jako když ji nechávám říhat po jídle, a několikrát ji silněji klepnu mezi lopatky. Pak si ji hned přechytnu a dívám se, zda dýchá. Nedýchá. Hrkne ve mně, vzedme se obrovský strach. Ani nevím jak a už sprintuju přes celou chodbu až na sesternu. Pozoruji svou maličkou dceru v rukou sestry, která evidentně přesně ví, co má dělat. Během chvilky je všechno zase v pořádku. Sára měla ucpaný nos a nedokázala se nadechnout ani pusinkou.

Celé to mohlo trvat tak minutu. Ovšem kolik strachu ve mně ten časový úsek vyvolal! Mám sevřený žaludek a blízko k pláči. V hlavě mi hlodají představy, jak to mohlo dopadnout. Zuby nehty se snažím si jich nevšímat.

Přichází paní doktorka. Budu jí říkat doktorka Špičatá. Prohlédne Sáru a ptá se mě, jak to celé proběhlo. Mé vysvětlení je polovičaté, těžko se mi v tom šoku sbírají myšlenky.

"Takže vy jste si ji dala tak, že jste jí neviděla do obličeje? No tak to bylo fakt chytré," setře mě doktorka Špičatá kousavě. Její slova mě zabolí, ale ze zkušenosti je mi jasné, že takového člověka nemá smysl poslouchat, a tak to hned pouštím z hlavy. Je to pro mě v životě možná i poprvé, kdy vyloženě cítím, jak blízko jsem sebe-obviňujícím myšlenkám, ale dokážu je držet dál od sebe. Jsou tak blízko, že jakmile bych jim věnovala jen špetičku pozornosti, rozbrečela bych se. Cítím je, vím o nich velmi dobře, ale nemůžou dál. Nepustím je k sobě. Místo toho se soustředím na maličkou Sáru, která už je v bezpečí.

Vzápětí je mi řečeno, že si Sáru nechají na sesterně nějakou dobu na pozorování a testy. Uvidím ji při dalším kojení. Na názor se mě nikdo neptá. Pouze sestřička, dobrá duše, mě utěšuje: "Paní doktorka už je taková, z toho si nic nedělejte. Udělala jste to dobře."

Stále ještě v šoku se vydávám zpět na pokoj. Sama. Není mi dobře. Mám pocit, že jsem málem přišla o svou dceru a teď s ní ani nemůžu být, abych se z toho pocitu přirozeně vyléčila. Když o chvilku později líčím vše svému muži do telefonu, řine se ze mě prožitý stres skrz slzy. Po chvíli jsem zase schopná usměrnit své myšlenky. O tento proces, který začínal pocity viny a úzkosti a skončil pocitem úlevy a vděku se s vámi podělím:

1. Mohla zemřít! Vůbec jsem nevěděla, co dělat! Byla jsem úplně bezmocná! Nedokázala bych naší dceři pomoci!

2. Stop! Je v pořádku. Dýchá, žije.

3. Ale já jsem byla úplně marná! Přesně, jak říkala ta doktorka!

4. Ne, to není pravda. Doktorku vůbec nemusím poslouchat. Těžko po mně může chtít, abych zareagovala stejně, jako školený záchranář, nebo snad dokonce doktor. Já po ní podobně nechci, aby teď jako psycholog řešila můj stres.

5. Udělala jsem to nejlepší, co jsem dokázala. A vždyť jsem se na ni dívala. Na tom rameni jsem ji měla několik sekund a hned jsem zase kontrolovala, jestli dýchá. Ta doktorka ani nechtěla slyšet, co jsem udělala dobře. Rovnou si mě zaškatulkovala jako neschopnou, a cokoli bych řekla, by bylo špatně. Paní doktorce nejspíš dělá dobře mít navrch. To se mnou nemá nic společného.

6. Opravdu jsem udělala to nejlepší, co jsem dokázala. A hlavně jsem vyhodnotila své síly dost brzo, abych běžela na sesternu. A tam jí pomohly bravurně.

7. Vlastně jsem dost ráda, že se to stalo tady v nemocnici, kde jsem se mohla obrátit o pomoc na lidi, kteří to umí. Třeba bych si poradila i doma, když by mi nic jiného nezbylo, ale jistá si tím nejsem.

8. Já jsem vlastně asi ráda, že se to stalo. Viděla jsem, co sestra udělala, aby jí pomohla, a teď už to budu vědět. Kdyby se to stalo poprvé doma, byla bych na to úplně sama.

9. Ano. Jsem ráda, že se to stalo. Dobře to dopadlo. Moje dcera si umí vybrat dobrou chvíli pro krizi. Je v pořádku. Já jsem v pořádku. Všechno je v pořádku.

A je to. Nepříjemné emoce odeznívají spolu s ubližujícími myšlenkami. Cítím se dobře, plná důvěry a síly. Když se pak některé nepříjemné myšlenky během dne znovu vrací, opakuji myšlenkový cyklus od bodu, kde jsme se zasekla, až na konec. Než je mi zase dobře.

Následující den chodím Sáru kojit a pomazlit se s ní. Díky tomu se můžu sama na pokoji dospat a za to jsem vděčná, i když mi dcera chybí. Ovšem kdykoli přicházím na sesternu, Sára působí naprosto pohodově, nikdy nepláče. V podstatě se budí s tím, jak já přicházím. V duchu ji oceňuji za úžasnou spolupráci. Takže dobrý pocit přetrvává. Během dne Sáře dělají nějaké testy, všechny s výbornými výsledky. Nechápu vůbec, proč Sáře testují například srdce, když měla jen mléko v nose. Nedává mi to smysl, ale beru to tak, že doktorka potřebuje nabýt jistotu. Zvláštní ne? Když se testy nedělají kvůli dítěti nebo alespoň rodiči, ale kvůli doktorce.

Brzy se zase personálu ptám, kdy nás pustí domů. Na to mi paní doktorka Špičatá pichlavě odvětí, že o mě tady vůbec nejde a v nemocnici budeme minimálně do úterý, ale spíš až do středy. Jsem vyspaná a dobře naladěná, a tak mi nedělá problém nebrat si způsob komunikace paní doktorky osobně. Nezlobím se na ni. Kdo ví, jak byla vychována. Kdo ví, co v životě zažila. Není na mně, abych ji soudila.

Nicméně se rozhoduji, že vezmu situaci do svých rukou. Ani já, ani má dcera tady nejsme od toho, abychom plnily nedosycené potřeby paní doktorky. Sára vypadá jako to nejzdravější miminko pod sluncem. Žádná žloutenka, má krásnou barvu už od porodu. Mléka jí za dva a ze spaní se usmívá. Normálně dýchá, normálně saje, normálně kadí :-) Mám z ní skvělý pocit.

Neděle je pasé, ale v pondělí chci domů. Mám štěstí, už slouží jiná doktorka. Té můžu říkat třeba paní Myšková. Když jí oznámím své rozhodnutí odejít na reverz, vypadá zděšeně. Snaží se mě přesvědčit, ať si to rozmyslím. Argumentuje tím, že paní doktorka Špičatá už všechna vyšetření naplánovala. Tím víc mě utvrzuje v domněnce, že tady nejde o mé dítě, ale o jakýsi mocenský boj. Kdo ví, kdo všechno se doktorky Špičaté obává. Když paní Myšková vidí, že na mě její vysvětlení nezabírá, zkusí manipulaci strachem: "Ale představte si, že se vám to stane doma! Že se vám začne dusit! Co byste dělala?!" Usměju se, tohle už mám za sebou. "Paní doktorko," odpovídám mírně, "kdybych uvažovala, jak navrhujete, zůstaly bychom v nemocnici napořád. Myslím to vážně, půjdeme dnes domů. Vidím, že je vám to nepříjemné. Neberte to prosím jako stížnost. Já jsem tady byla se vším velmi spokojená, bylo o nás dobře pečováno a já jsem za to vděčná. Ale podívejte se na mou dceru: jak má krásnou barvu, jak prospívá. Připadá vám jako miminko, které potřebuje být další tři dny v nemocnici?"

Paní doktorka se evidentně uvolní hlavně u té části, kdy oceňuji péči oddělení. Od té chvíle je aspoň trochu "na mé straně".

Musíme si počkat ještě do odpoledne, ale když nás konečně propouští, doktorka Myšková Sáru prohlíží a pak mi trochu vyrazí dech uznáním: "Máte pravdu, takhle jasně zdravé miminko tu nevidím každý den. Ať se vám daří."

Domů odjíždím s pocitem hrdosti na svou dceru, na sebe, na paní doktorku Myškovou, s vděčností ke všem sestřičkám a celému oddělení. Jinak řečeno, s dobrým pocitem, který mohl vzniknout jedině tím, že z dobrých pocitů vycházelo i mé jednání.

Reverz jsem sice podepsala já svou rukou, ale hlavně Sára svou prostou zdravou existencí.

Tenhle příběh mi připadá jako dobrý příklad toho, jak lze pomocí odpuštění dramatických myšlenek odpustit také strach. Pak je možné hledáním příjemnějších, úlevných myšlenek dojít k tak dobrým pocitům, aby i jednání vedlo k dobrým výsledkům. Domnívám se, že není těžké si představit, jak bych asi jednala, kdybych se v uvedeném myšlenkovém procesu držela v první polovině. Když bych nechala zodpovědnost na personálu nemocnice, ty tři dny navíc by nás nezabily. Odcházela bych ale s nepříjemnými pocity a měla z toho špatný zážitek, na nemocnici bych nejspíš nadávala a všem bych říkala, jak je to tam strašné. Díky tomu, že jsem převzala zodpovědnost za situaci, nemám na co si stěžovat a můj pocit z celé situace je dobrý. Rozhodně tím ve mně vzrostla důvěra v to, že je možné zvítězit bez boje. Je příjemné někoho odmítnout a ještě z toho mít dobrý pocit na obou stranách :-)