Od zoufalství k hrdosti

Přede mnou sedí muž vyzařující sebejistotu a klid. Muž, který ví, co chce, a ať na cestě potká cokoli, půjde s oním klidem a důvěrou za svými cíli. V průběhu putování pomůže lidem, kteří se právě cítí mizerně, jako ostatně on sám zhruba před šesti týdny.

Říkejme mu pro zachování anonymity třeba Roman. Když za mnou přišel do poradny poprvé, topil se v pocitech bezmoci, úzkosti, zoufalství a viny. Rozpadal se mu vztah, ve který věřil. Byl v šoku, když zjistil, že si jeho žena našla někoho jiného. Kromě toho přicházel i o čas s malým synem. Spoustu času proplakal, špatně spal, téměř nejedl. Cítil se duševně i fyzicky mizerně.

Na každé konzultaci jsem Romanovi pomáhala hledat myšlenky, kterým mohl věřit, a které mu přinášely úlevu. Například jsme se postupně propracovali od trýznivé myšlenky: "Nebudu mít žádný vztah se svým synem" po myšlenku plnou naděje a síly: "Možná spolu nebudeme trávit tolik času jako doposud, ale mám absolutní vliv na to, jak kvalitní tento čas bude. Můžeme spolu dělat to, co nás oba baví. Můžu ho inspirovat, jít mu příkladem, být mu oporou a naučit ho spoustu věcí. Chci mít se synem krásný vztah a udělám pro to všechno, co budu moct."

Podobně jsme zpracovávali všechna ostatní témata, která jej tížila, hlavně tedy partnerský, rozpadající se vztah. Naučil se chodit po kladině s pohledem upřeným ne pod nohy, ale k cíli. Neboli naučil se definovat, co chce a co si přeje, aniž by tolik řešil jednotlivé kroky a strach z přešlapu. Naučil se nevěnovat energii tomu, co nechce, a používat ji k tomu, co chce. Začalo se mu jít snadno a s lehkostí.

Setkali jsme se spolu pětkrát a jak už jsem psala, popáté jsem mluvila s člověkem, který je se sebou i vnějším světem v laskavém souladu. Těsně před vyřizováním rozvodu, se střídavou péčí o syna, s pomluvami ze strany partnerčiny rodiny, a přesto v příjemném rozpoložení, jaké přeji všem lidem.

Parafrázuji: "Jsem na sebe hrdý, co jsem za poslední týdny zvládl. Mám pocit, jako bych se teď vůbec nepotkával s překážkami. Asi potkávám, ale už je nevnímám. Záměrně si všímám jen toho, co mi dělá radost a vše v to přetvářím. A víte, co je nejlepší? Začal jsem předávat dál, co jste mě naučila, a ono to pomáhá i mým přátelům! Opravdu. Jedna kamarádka se mě ptala: "Co jsi to udělal s Vlaďkou? Je úplně jiná." Jen jsem jí řekl, že si musí nejprve začít vážit sama sebe, aby si jí vážili druzí. No, možná jsem jí toho řekl více. A cítil jsem se u toho úžasně."

Jsem vděčná, že jsem byla drobnou součástí cesty tohoto člověka. Dojímá mě k slzám jeho čirá radost a její šíření dál. Děkuji!

Kateřina