Když si skalní zastánce pozitivního přístupu potřebuje postěžovat

Jsem zastánce pozitivního přístupu k životu. Věřím, že dívat se na život z té lepší stránky má přínos nejen pro danou chvíli, ale také do budoucna v podobě přitahování si dalších dobrých věcí a situací. Jak pěkné a zralé uvažování! Až na to, že někdy mě ten samý pozitivní přístup nepěkně vytáčí. A to tehdy, když mi jej nabízejí druzí, zatímco já jsem zrovna s náladou nízko.

Celý článek k poslechu ZDE.

Některé dny mám dojem, že všechny maminky kromě mě zvládají vše levou zadní: vaří svíčkovou a španělského ptáčka, pečou bábovky a perníčky, šijí dětem praktické a k sobě ladící oblečení, zdobí celý dům vánoční, jarní a velikonoční výzdobou, a do toho si s dětmi hrají, rozvíjí je po všech stránkách a rozdávají úsměvy a lásku. Já oproti tomu uvařím maximálně pohanku s mrkví, bábovku upeču možná tak z písku, dům mám celoročně vyzdoben leda hračkami a od vánoc jsem si nezašila díru na legínách od lození po kolenou, natož abych Sáře něco pěkného ušila.

Když se setkám s některou z maminek, které jsou v mých očích zcela dokonalé, jsem úplně perplex z toho, jak to jenom dělají. A aby toho nebylo málo, dozvím se, že jejich miláček usíná sám v postýlce během pěti minut a spinká celou noc, odnaučování dudlíku nebyl žádný problém, při vaření si ani ne roční ratolest hraje s hrnci a pokličkami a vůbec spolupracuje způsobem, který je mimo mou představivost.

Nedávno jsem se jedné takové mamince svěřila s tím, jak to (ne)funguje u nás, a dostalo se mi odpovědi: "Hm, u nás je to dobrý. Já se na to radši dívám z té lepší stránky." Není nad to si postěžovat a k pocitu méněcennosti přidat ještě pocit viny, že jsem si stěžovala.

Jako úplně průměrný dospělý člověk doufám, že když v sobě nahromadím nepříjemné emoce, které formuluji jako stížnost či postesknutí, někdo mě vyslechne, nebo mi dokonce bude přitakat. Jak mně se uleví, když z kamarádek maminek občas vypadne něco jako:

- "Jo to on si u linky hrál! Asi tak minutu. Pak se mi věšel na nohu a ječel. Dělala jsem tu svíčkovou na desetkrát a už nikdy víc!"

- "Odnaučování dudlíku? Trvalo to asi měsíc a pořád je to citlivé téma."

- "Že se dnes zvlášť usmívám? No, včera jsem vypila flašku vína, tak jestli to nebude tím."

Miluju, když netrpím sama.

Přitom mám nejradši chvíle, kdy s druhými sdílíme radost, ne stížnosti. Úplně vyhnout se jim však nedokážu. Stejně jako většina lidí jsem se naučila zadržovat své aktuální emoce, a tak je docela logické, že nahromaděný stres někudy jít ven musí.

Zadržovat emoce se mnoho z nás učí už od dětství. Kdo alespoň občas neslyšel variace na větu: "Přestaň okamžitě brečet, nebo ti k tomu dám důvod!"? Emoční projevy lze zastavit, nelze je však hromadit donekonečna. Jako lidská sopka nakonec vždycky bouchneme. Mnoho z nás v dospělosti používá místo pláče slova, a tak si stěžujeme. To slovo se mi moc líbí: stěžováním si akorát vše ztěžujeme. Díváme se na vše negativní optikou a tím si i nadále všímáme všeho negativního a přitahujeme to k sobě, místo abychom se od toho snažili odpoutat.

Kéž bych si uměla ulevovat jako děti. Všimli jste si někdy analogie mezi ulevováním si na wc a ulevováním od emocí a stresu? Zatímco malé děti dělají obojí kdekoli a kdykoli, zcela bezprostředně, my dospělí častěji obojí zadržujeme, dokud to jde vydržet.

Pokud dětem v jejich emočních projevech nebráníme, naopak je klidně doprovázíme, můžeme sledovat, že sotva dopláčou nebo projdou záchvatem vzteku, okamžitě mají zase spoustu energie objevovat svět.

Nedávno jsem si o klidném přijímání emočních projevů četla v knize od Naomi Aldortové, a tak jsem se na to začala soustředit u své dcery. Když spadla a plakala, šla jsem k ní, dívala se jí do tváře a hladila ji po zádech, ale dávala jsem si pozor, abych zůstala klidná, problém ani nezveličovala (to znamená zbytečně moc neutěšovala), ani nezlehčovala a neodváděla pozornost (například větami typu: "Už je to určitě dobrý. Podívej, medvídek!"). Prostě jsme byly spolu a ona plakala. Po chvilce pláč ustal, ale já jsem stále byla s ní. Když poznala, že ještě může, spustila nanovo. Tohle se opakovalo asi pětkrát. Pak najednou bylo poznat, jak se jí ulevilo. Vyplakala vše, co se v ní za poslední dobu nahromadilo. Poslední vzlyk odezněl a ona zvesela odběhla k hračkám, aby mi o chvilku později nadšeně cpala do pusy magnet ve tvaru jahody ("mňamí!") a věnovala mi objetí a pusinky, což do té doby v takové míře nikdy neudělala. Připadalo mi, jako by ocenila, že se u mě mohla vyplakat. Bylo evidentní, že už je jí zcela dobře a nic dalšího nepotřebuje. Nádhera.

Pamatuji si, jak jsem sama pro sebe dělala totéž v dospívání. Schválně jsem si pouštěla smutné filmy, abych se u nich vyplakala ze svých emocionálních zranění. Vždycky mi to velmi pomohlo dostat se zpět do dobré nálady, ačkoli chvilku trvalo, než mi odpuchly oči.

Světe div se, u dospělých je to úplně stejné jako u dětí. Pokud jim v jejich emočních projevech nebráníme, naopak je klidně doprovázíme, můžeme sledovat, že sotva dopláčou nebo si pořádně postěžují, mají zase energii objevovat svět. Obrovský rozdíl mezi dětmi a dospělými bývá akorát v tom, že někdy mají dospělí nashromážděno tolik bolesti, že trvá, než se vypláčou, nebo řeknou vše, co je tíží. A to bývá na bedra rodinných příslušníků či kamarádů příliš velká zátěž.

Já osobně o problémech potřebuji mluvit také proto, abych přišla na řešení. Potřebuji se zkrátka slyšet. Ani tehdy není příjemná reakce, která naše slova přehlíží či zlehčuje. Dospělý člověk potřebuje úplně to samé, jako dítě v emočně nabité situaci: přítomnost jiného člověka a vyslechnutí. Žádné rady, žádné soudy. Tak, jako můžeme být oporou dítěti, když pláče, ale zároveň nechat zodpovědnost za řešení jemu, platí to i s dospělými. Stačí věřit, že když si člověk vylije srdce, ozdravné procesy včetně zaměření se na pozitivní myšlenky samy naskočí.