Kterak se Klárka přestala smrti bát

Probrala se a tak tak zdusila výkřik, který se jí dral z hrdla jako limonáda, když se s ní v lahvi příliš zaštěrká. Zděšeně zírala na přechod pro chodce, na kterém stála. Nestihla zelenou a zůstala na ostrůvku sama, ale to ji netrápilo.

Právě prožila jednu ze svých do detailů vykreslených "denních můr", jak jim říkala. Podobné se jí zdály téměř každý den: její maminku cestou z práce srazí auto, táta usne za volantem a vybourá se, bratr spadne z okna. Nemohla to ovládnout. Jakmile sen začal, a podnětem mohlo být cokoli, byla vtažena do děsivého scénáře. Probírala se, až když některý z jejích milovaných lidí, případně všichni najednou, zemřeli. Probírala se se slzami v očích, staženým hrdlem a bušícím srdcem. Trvalo to už příliš dlouho. Začínala toho mít plné zuby.

Střední škola, kterou navštěvovala, čas od času pořádala exkurze do nejrůznějších firem a organizací, aby si studenti udělali představu o tom, kde by chtěli v budoucnu uplatnit své nadání. Na exkurze chodili mimo běžné vyučování a účast byla dobrovolná. Když se Klára dozvěděla, že je na řadě onkologické centrum místní nemocnice, přihlásila se. Měla z toho obavy, ale něco jí říkalo, že je na čase, aby se na svému strachu ze smrti podívala pod kápi.

Byli jen čtyři, kteří se na tuhle exkurzi přihlásili: Nikol, která téměř nemluvila a nikdo se s ní nebavil, Klářina nejlepší kamarádka Eliška a Marek, který byl do Elišky zakoukaný a nejspíš tam šel jen kvůli ní. Klárka měla dokonce podezření, že Marek neví, co to onkologie znamená.

Ráno v den návštěvy nemocnice byla Klára neobvykle klidná. Nekonala se žádná můra, noční ani denní, se zjištěním diagnózy rakoviny, jak tak napůl očekávala. Do školy odcházela s vědomím, že nejspíš prožije zkušenost plnou smutku, ale zároveň cítila, že se jí dostane i něčeho navíc. Rozhodně ale nečekala to, co se nakonec stalo.

První šok nastal při seznámení s personálem. Sestřičky, psycholog i doktoři sršeli veselou energií a byli neobvykle milí a vstřícní. Vůbec se to ale nedalo srovnat s šokem z návštěvy pacientů: byla tam paní Alžběta, která s úsměvem a pohledem do očí řekla Klárce, že měla ten nejkrásnější život, jaký mohla mít. Byl tam pan Josef, který jim vykládal jeden přisprostlý vtip za druhým a smál se na celé kolo, že v tomhle stádiu života už si může dovolit cokoli. A Kláru přímo fascinovala paní Naďa, která sice nebyla tak smířená ani veselá, ale vykládala o tom, co všechno by ještě chtěla stihnout, kdyby měla víc času. Rozloučila se s nimi radou: "Užívejte si každého dne, jako by byl váš poslední, vy krásní mladí lidé." Kláru při těch slovech zamrazilo podél celé páteře a věděla, že je to přesně ta rada, kterou se teď bude řídit.

A tak si vytvořila rituál: každé ráno si představila, že tento den je jedinečný a už její jediný, a snažila se ho prožít, jak nejlépe dokázala. Mělo to výrazný efekt na zlepšení její nálady, ale hlavně se rapidně snížil počet denních můr. Klára díky tomu prožívala úlevu. Bylo to, jako by nesnesitelně dlouho měla močový měchýř plný až k prasknutí, a pak se konečně mohla vyčurat. Tak moc se jí ulevilo, když už jí dennodenně netrápily představy smrti jejích nejbližších.

Časem nicméně začala pociťovat nesoulad: kdyby to byl opravdu její poslední den, chovala by se ještě jinak. Určitě by nešla do školy. Chtěla by prožívat naprostou svobodu: jít tam, kam by jí zrovna srdce táhlo. Klára si ani neuvědomovala, jak důležitý pro ni tento objev byl: poprvé v životě toužila po tom, aby měla jen ona sama zodpovědnost za to, co dělá, a to už mělo navždy změnit její preference ve výběru činností, škol, práce i partnera. Nikdy už znovu nevklouzla do relativního pohodlí toho, když vám život diktuje někdo jiný. Dokonce si už nenechala nic diktovat ani od svých denních snů. Jakmile cítila, "že to na ni jde", rázně v duchu řekla: "Dost!" A bylo to. Konečně se mohla opravdu uvolnit a přestat se pořád tak bát.

To ovšem neřešilo její problém. Cítila, že se v tématu smrti a smrtelnosti chce posunout ještě dál.

"Mami?"

"Ano, Klári?"

"Myslíš, že existuje něco po smrti?"

Maminka se na Klárku zadívala se zájmem.

"Netušila jsem, že se zabýváš tímhle tématem. Hm, ano, myslím, že existuje."

Klára vyčkávala.

"Četla jsem a myslím si... no, spíš to tak cítím, že zemře jen naše tělo. Naše duše se ale připojí k dalším duším a tam bude šťastně dál žít se svými blízkými z tohoto i minulých životů."

Klára svraštila čelo. Sice by tomu docela ráda věřila, ale znělo to naprosto nepravděpodobně.

"Mami, a to myslíš, že ten počet duší teda pořád narůstá? Že se někdo nový narodí, to je teda ta nová duše, a když zemře, tak jde nazpět a tak pořád dokola? To zní zvláštně."

Maminka se usmála. Věděla, že k určitým věcem člověk musí dospět sám. A že po čtrnácti letech života v přesvědčení, že po smrti nic není, trvá přijetí jiné představy nějaký čas. A tak svou citlivou dceru objala a pošeptala jí do ucha:

"Věřím, že sama najdeš takovou představu, které budeš věřit a která pro tebe bude ta pravá."

Klára se rozhodla nechat tomu nějaký čas volnější průběh. Věřila slovům maminky a přála si, aby se jí vyjevilo, jak to s tou smrtí teda je.

Byl to takový prázdninový den, v jakém je nejlepší schovat se před horkem k vodě nebo do lesa. Na druhé variantě se shodli s tátou, a tak vyrazili do rokle nad vesnicí, kde bydleli. Sotva se ocitli pod větvemi vysokých smrků a buků, cítila Klára, jak z ní padá napětí, které se v ní za poslední dobu přeci jen hromadilo. V lese byl klid. Nebylo třeba nad ničím přemýšlet. Stačilo jít a vnímat vůni jehličí a půdy, dotek chladivého vánku, paprsky slunce mezi větvemi a měkký mech s jehličím pod nohama.

Posléze už nechtěla ani jít. Chtěla jen vnímat. Táta zmizel za horizontem. Říkala si, že by na něj měla zavolat, ať se na chvilku zastaví, ale pak to neudělala. Táta si bude myslet, že šla na záchod a ona ho za chvilku dohoní. Sundala si batoh a sedla si do mechu zády ke skále, čelem ke svažujícímu se lesu.

Dívala se. Poslouchala. Vnímala kůží. Nosem. Srdcem.

Toužím splynout, pomyslela si, a v tu ránu ji to zasáhlo jako malinová šlehačka při dortové bitvě na oslavě jejích narozenin. Nechala volně plynout všechny myšlenky a pocity a v hlavě se jí rozvíjela představa:

Jsem stromem. Vítr povívá mými listy. Jsem i tím větrem. Jsem i slunečním paprskem. Jsem vším. Nemám tělo, a přesto (a proto?) je mi nádherně. Nikdy mi nebylo lépe.

Mám slzy v očích a srdce mi buší jako splašené, uvědomila si. Jenomže tentokrát je to dojetím. Tohle je pravda:

Neznamenám nic a zároveň jsem vším. Až mé tělo umře, budu tento úžasný pocit svobody, splynutí a plynutí zažívat neustále, bude to můj celý svět.

Chtěla bych tu už zůstat, napadlo ji.

"Máš tělo, protože jsi chtěla zažít, jaké to je, pohybovat se a cítit vše na vlastní kůži. Chtěla jsi vědět, jaké to je, zažívat lásku k jednotlivým lidem, věcem i činnostem. Chtěla jsi ovlivňovat a tvořit život."

Hlas, který slyšela jen ona. Věděla to. A věděla, že má pravdu.

Dobře, zůstanu ještě chvilku. Pak budu zase Klárou. A už nikdy se nebudu bát o sebe ani o své blízké. Miluji to tady, kde splývám se vším, co je. Zároveň se těším ze svého jedinečného života. Už vím, že je vše v naprostém pořádku. Nikdy to nebylo jinak.

Oči plné slz dojetí a lásky ke všemu kolem, včetně jí samé, jako by ani nebyly její. Trvalo chvíli, než si znovu přivykla na tíži svého těla. Ale věděla, že to tak chtěla, a že je to dobré. Setřela si slzy a s nejširším úsměvem, jaký si na své tváři pamatovala, se rozběhla po stezce za otcem. Ten čekal opodál. Když viděl, jak se k němu jeho dcera vrhá, nemohl jinak, než ji popadnout do náruče a zatočit se s ní. Vůbec netušil proč, ale smáli se, až se zajíkali. A vše bylo v nejlepším pořádku.